V časopise Světlo č. 14 a 15 / 2011 mě v článku Radost z víry zaujala jedna až neuvěřitelná epizodka. Malgorzata Soltyk píše o zbožných polských děvčatech, které prokázaly nebývalou statečnost a zbožnost v době druhé světové války a to zvláště v době, která byla pro Varšavu nejtěžší. Netušily však, že je čeká ještě něco těžšího než válečné peklo.
"...pak nastal čas ateistického režimu a pronásledování katolické Církve. To však nebyla svoboda, za jakou bojovaly..."
A právě z tohoto "nového" období bych rád předložil krátký úryvek o vnitřní velikosti jedné z těchto děvčat, která se dokázala držet Kristova příkladu i v krajních okolnostech. Myslím, že se od tohoto děvčete má každý z nás co učit...
"...Ve středu Velkého týdne byla Marie podvodně zatčena a uvězněna v zařízení Úřadu bezpečnosti.
Byl to orgán teroru. S vězni zacházeli nelidsky a při výsleších je mučili. Mnoho osob zahynulo bez soudu rukama funkcionářů. Marie se svěřila ochraně Matky Boží.
"Ihned jsem se rozhodla, že budu všechny milovat, a že nepřipustím ani stín nenávisti..."..."
A právě to mě silně na tomto autentickém příběhu upoutalo: nevinné, neprávem zatčené mladé věřící děvče, které prochází strašnými nespravedlnostmi, dokáže tváří v tvář tomuto peklu říci
"...budu všechny milovat, a nepřipustím ani stín nenávisti..."
Dokáži si představit, že někteří řeknou: ona nebyla normální, to už zavání fanatismem atd., ale pro mě je to svědectvím o věrnosti Kristu i v extrémních situacích, o spolupráci s Boží milostí a v neposlední řadě je to výzva.
