Zajímavé...

Jindřich Tioka - Střípky IV.

O bídě a milosrdenství píše Jindřich Tioka z Brna v dalším svém příspěvku.





Konečně mi minulo sedmdesát let. To znamená, že jsem získal permanentní legitimaci a mohu jezdit tramvají neomezeně. Já to ovšem potřebuji jen pro jízdu z okraje města do centra. A stejně si mě revizoři už nevšímají. Působím tedy na pohled velmi staře. Ale zase ne tak sešle. Snažím se, přes své takřka neúnosné postavení, o sebe pečovat. Ráno vyklouznu zadem zahrady k řece, na místě, kde udělali rybáři snadný přístup k hladině, se umyji. Mám i zbytek hřebene, na uhlazení trošky šedin stačí. A hlavně: chodím čistě oblečený. Dosud ještě Alžběta, když má velké prádlo, mi pár košil i jiného do pračky strčí, zašít si umím leccos sám.
Zatím od května, stávám nebo sedávám před kostelem svaté Máří Magdaleny. Objevím se tam před sedmou ráno, kdy začíná první mše. A po večerní sedmé mši odcházím, odjíždím. Sotva mohu říci, zda nerad přicházím, rád tam sedím, s ulehčením odcházím. Kde mě co čeká…. V co mohu doufat… Je toto skutečně můj život? A může vypadat jinak? Co jsem zavinil… Takových myšlenek musím zanechat. Nikam nevedou. Když potřebuji vytrvat, musím se přestat dívat se závistí na okolojdoucí. Musím se přestat stydět a být vděčný i za nejdrobnější dárek. Také ke svým, řekněme: kolegům, jsou-li šťastnější, nebo méně či více potřební než já, třeba ztratit kritičnost, závist, pohrdání. A vůbec potlačovat veškerou nenávist a touhu po spravedlnosti.

Alžběta mi tedy vypere. Zatím i její manžel mysleli, že se u nich zdržím tak nejvýš měsíc. K tomu byli původně ochotni. Netušili nic o mé skutečné situaci, že mají co dělat s člověkem, který nemá kam jít. Slíbili mi přebývání při telefonickém rozhovoru a prostě jsme si, asi hlavně kvůli mé zmatenosti nerozuměli.
Abych omyl trochu odlehčil, tak jakmile se trochu jarně oteplilo, vystěhoval jsem se z malého pokojíku a podstoupil jej celý Robertovi, jejich staršímu synkovi, kterého jsem si velmi oblíbil, on má takové bezelstné, upřímné oči a někde se potřeboval víc usadit a nerušeně se učit. Mě dovolili, dost rozpačitě, přespávat na zahradě v besídce, dobře zastřešené, s jen jednou otevřenou stěnou. Duben byl toho roku vzácně teplý a já si přivezl svou ovčí houni, vlastně jediný svůj majetek.
Můj život, kterým jsem byl dostrkán do dřevěné boudy a před městský kostel, vypadá složitě. Mám důchod. Nevelký, jistě. První měsíc u Alžbětiny rodiny jsem nějaké peníze ještě měl a také jim za pobyt platil. Pak přišlo psaní od manželky. Naše dcera se zadlužila při stavbě rodinného domku a zeť přišel o zaměstnání. Co jsem měl, musel jsem poslat a dál posílat, stejně to bylo žalostně málo. A i za zdejší útulek bylo třeba také něco dát. Když jsem brzo po manželčině zoufalé žádosti vyslechl Alžbětin rozhovor s manželem, z kterého vyplynulo, že také nemají na růžích ustláno a také podivení nad tím, co vlastně já u nich hledám, vyprázdnil jsem kapsy od žalostného zbytku peněz, položil je na stůl a utekl.
Tehdy jsem právě dostal tramvajenku. Bez jasné myšlenky jsem nasedl na tramvaj a nechal se vést opačným směrem, než leželo město. Namátkou jsem vystoupil na malém náměstí, šel nějakou ulicí, přešel dlouhý most nad nákladním nádražím a stoupal polní cestou k lesnatému kopci. Cesta přecházela kolem chat a z ní vznikla závorou uzavřená silnička, vedoucí kolem kopce. Mírně se vinula mezi křovím a vyhoupla se k odpočívadlu, od něhož byl velkolepý pohled na vzdálené město. Asi jsem na tom místě seděl, bolestí neschopen uvažování dost dlouho. Jarní les mě svým svěžím dechem zvolna uklidňoval. Až přišly jasnější úvahy: co teď? K Alžbětě se budu muset vrátit. Aby mě úplně vyhnaly, na to byli přece jen dobří. A být úplně bez domova... Našel bych dostatek síly, lhostejnosti… čeho…
Stejnou cestou jsem se vrátil k tramvaji a jel zas do města. Napadlo mě vystoupit u osobního vlakového nádraží, tam bylo pohromadě nejvíc lidí, jako bych doufal mezi nimi nalézt pomoc a řešení. Kostel svaté Máří Magdalény stojí nedaleko. Žaludek se mi svíral hladem. A tehdy poprvé se mi v ruce ocitl malý kelímek od jogurtu, nesměle, ale výmluvně nastavený pro dárek, almužnu od kolemjdoucích, soucitných. Skutečně mi do něj během odpoledne pár mincí cinklo. Stačilo to na kávu a housku. A stál jsem pak na té ulici před kostelem do večera. Vlastně ten první den své žebroty mi lidé darovali nejvíc. Snad byl pohled na mě, na člověka po přestálém bolestném šoku skutečně otřesný. Však mé vědomí bylo chabé, sotva jsem si byl vědom hrozné skutečnosti. Až soumrak a rozhoření pouličních světel mě probralo. Tramvaj zastavila nedaleko a já jel zpět na předměstí. K besídce se mi podařilo dostat zadem zahrady, brankou v plotu u řeky. Houně na lavičce zůstala, přikryla mě a spánek byl to nejmilosrdnější, co mě čekalo.

A tak dny plynuly a plynou. Ani neděle se příliš neliší. Jen většina obchodů je zavřená a víc lidí chodí do kostela. Také do něj zajdu, samozřejmě, vždyť jsem věřící. Ale ani nejsem přitom nijak zvlášť schopen se Boha vyptávat co má mé utrpení znamenat. Asi to tak musím snášet. Při pokleknutí vím: měl bych Boha přece jen oslavit, jemu děkovat. Jsem přece alespoň zdráv. Ovšem hlavně se modlím za ženu, dceru, její rodinu, za zdraví a víru pro všechny. A myslím, že většina návštěvníků kostela se modlí podobně. Někdy se třeba i zeptám některé sdílněji vypadající starší ženy, co ji trápí, za co prosí. A takřka vždy uslyším podobnou odpověď: modlí se za rodinu, často za její obrat k víře, kterou zvláště mladší generace rychle ztrácí. A prosí vytrvale, však kněz při kázání několikrát připomněl svatou Moniku, jež se tak dlouho a vytrvale modlila, až se její syn Augustin stal dokonce jedním z nejvýznačnějších církevních představitelů v raných křesťanských dobách. Když se ale tak dívám na ty skloněné ženské hlavy v šátcích, mám dojem, že Monik bychom měli dostatek. Chybí Augustini.

Zvlášť večer, když ležím na tvrdé lavičce v altánku, uvědomuji si, hlavně teď, kdy jaro přechází v léto a v zahradě je krásně, propastný rozdíl mezi prostředím ve kterém pro ty chvíle jsem a svou bědnou existencí. Jsem sám. Vzpomínám na manželku. Jak jsme žili, než odjela k dceři, která musila do práce. Bylo třeba jí hlídat děti, pomoct splácet dluhy a vyjít se zetěm, jež se možná, snad jen občas, opíjel. Měli jsme pěkný třípokojový byt, od penze jsme usilovali vyměnit jej za menší, abychom to utáhli. Než jsme se rozhýbali, zůstalo to na mně a já byl v jednáních nešikovný, jak možno. Byt byl státní, nájem hrozně velký. Musel jsem jej pustit, s příslibem na byt malý, od za mě jednající firmy. Jenže slib šel do prázdna, zůstal jsem prakticky na ulici a musel být rád, že mě tady Alžběta trpěla. Přesídlením se vzdálenost mezi mnou a manželkou zdvojnásobila. Jen občas jsme si mohli napsat. Ale nejspíš jsme se báli zjevit jeden druhému, jak to s námi skutečně vypadá. Já vůbec nemohl. Přiznat, že jsem žebrákem. A raději jsem myslel, co bude, až přijde zima.

Nevím, bylo lepší zůstávat stát na jednom místě, dennodenně, od rána do večera, nebo raději střídat své prosebné postoje, zkoušet to co chvíli jinde? Něco mě nutilo zůstávat stále před kostelem, před nímž jsem nastavil ruce poprvé a poprvé dostal almužnu. Lidé, kteří měli práci v okolních obchodech a ti, kteří kostel pravidelně navštěvovali, už mě znali, postavu trapně trčící mezi zdí a jízdní dráhou, a tím jsem se poněkud přestával stydět. Nebylo to právě opodstatněné, jenže mě nějaký cit nutil ke stálosti a ani jsem neuměl se proti tomu vzpírat. Většinou však, jak šlo pozorovat, ostatní prosebníci postávali nějakou hodinu nedaleko nebo i hned vedle mě, pak odcházeli, úspěšní, neúspěšní… Těžko říct zda se lidé spíše slitovávají nad známým objektem nebo nad nově se vyskytnuvším chudákem. Přemýšlejme o tom. Co vydumáme?





Vůbec myšlení ve mně zíralo. Dříve pro mě bylo těžko představitelné, abych v hlavě stále něco neobracel, neřešil, neplánoval, nevzpomínal a netoužil. Můj nynější stav bylo možno charakterizovat nejlépe slovy: zlhostejnění. Marnost duševní čilosti, zpomalení myšlení, které naráželo na stěny neřešitelna, otupělost. Přesto jsem vlastně naději, tu nezřetelnou krajinu osvětlenou laskavým světlem, neztrácel. Bůh přece o mně věděl. To jsem se nechtěl nechat vzít.
Jen víc peněz dát nějak dohromady. Teprve když se nedostávají, pociťujeme, jak je ponižující být závislý na těch mincích a papírech. Co kdyby se jich sešlo víc! Ne, nenajedl bych se dosyta, nepopil leccos lahodného. Ba ani novou košili bych si nekoupil namísto stále nošené a najisto se rozpadávající. Ne, jel bych za manželkou a za dcerou. Snad by se mě příliš nepolekaly. Ale přijaly by mě vůbec…
Snad by to dohromady přece šlo nějak lépe. Nebo bych tam mohl provozovat to co tady. Alžbětinu rodinu ani nezajímalo, kam na celé dny mizím. Nevěděli, kam posílám peníze, jak se živím. Manželka by uhodla všechno, hned. Jak si ale přestavovala moje zdejší živoření? Ztratila už pojem a v nouzi jen žádala peníze… Nebo jsem se jí stal lhostejným… To však jsem nechtěl připustit. Milovali jsme se věrně. Nesmím, nesmíme se nechat úplně zdrtit a okrást o všechno. Třeba je to vše jen zkouška a řešení se najde, i když je zatím ani netuším.

Br! Musím se moc přemáhat, abych se neštítil toho člověka. Slyšel jsem vyprávět, že mu zámožní rodiče koupili byt, všestranně ho zaopatřili. On vše propil a zdevastoval. Teď, po ránu, sem v děsném stavu chodí, i do kostela vleze, tam spí anebo obtěžuje věřící žebráním. Co přece dostane, stejně propije, či si koupí nějakou mlsotu, o níž se mi ani nesní. Kněz jej už několikrát napomínal i od oltáře všechny seznamoval s jeho případem. Říkal: jen mu nedávejte peníze, tím mu jen uškodíte. A vím, že takových notoriků se pohybuje nedaleko, zvláště u nádraží, u něhož ulice, na níž stojím, končí, povíc. Někteří jsou úplní bezdomovci a pijí ze zoufalství. V zimě asi přespávali v Charitě nebo u Armády spásy. Teď bylo teplo a vidím je lehat po lavičkách, i nějaký trávník si najdou. Jsou na tom hůř než já. Některé nepochopím. Tuhle nedaleko se občas pohyboval člověk na invalidním vozíku a měl napsáno: nemám na živobytí! Jak je to možné? Dopadl podobně jako já a těžko by vysvětloval svou situaci?

Pak přišla další katastrofa. Pravda, žebráci postávali po městě na mnoha místech. Také posedávali, dokonce polehávali, také klečeli, ženské v jakýchsi krojích, dítě v náručí, vztahovali ruce. V podchodu pod nádražím působil zpěvák s kytarou. Jinde vrzal houslista. I některý student, možná cizinec, zjistil, že nemá na cestu domů nebo někam dál, i zdělal objemný batoh, položil klobouk dnem vzhůru a začal pískat na zobcovou flétnu.
Městská správa zavnímala teto stav jako ostudu, snad i mezinárodního charakteru. A šmahem zakázala v centru města žebrání všeho druhu. Policajti začali častěji procházet ulicemi a dohlížet na dodržování zákazu. Nevím, kam až sahá střed města, jehož se to týkalo. Mohlo mi to být jedno, vždyť ulice, na níž stál můj kostel, sousedila s nádražím a to leželo v samém středu tohoto lidského hemžení. Co teď? Nu, alespoň pro mě se obtížná situace brzy vyřešila. Prostě jsem přešel z přímého žebrání na prodejce časopisů. Stačilo se přihlásit a, patrně pro mé stále ještě slušnější vzezření, mi bylo povoleno stát kde dříve, mít v ruce pár výtisků a prodávat je. Vlastně se tím na věci samé změnilo málo. Kdo chtěl tak to rychle pochopil. Časopis ode mě koupil málokdo. Ani jsem se nezajímal, co obsahoval. A kdo mě znal a chtěl mě pomoci, dal mi almužnu jako dřív. Byl jsem však tím výtiskem kryt jako štítem. A věřte nebo ne, mé slabě pípající sebevědomí poněkud vzrostlo.

Ano, zase jsem si poněkud začínal všímat věcí kolem sebe. Lhostejnost polevila, pocítil jsem i závist. Třeba nově mě zaujalo, jak bylo vidět ráno z tramvaje, vyjíždění luxusního auta od jedné výstavní vily. A jak to auto potom zaparkovalo před bankou naproti kostelu, kde stále stávám. Vystoupil mladík patřičně oblečený, v ústech cigaretu, v uších sluchátka, nehovořil-li právě mobilem. Odpoledne zase odjížděl s poněkud znuděným výrazem. Ale vznešenost sama. Vznášel se mi tedy denně / mimo soboty a neděle/ před očima propastný rozdíl mezi mou chudobou a životem bohatého. Skoro se mi to zdálo absurdní, příznačné, jaksi až nelidské. Tak tenhle nepoměr jednoduše dělá vlastnictví peněz. Křiví člověka dolů nebo nahoru. Přitom se to ještě jeví i jako maska. Kam koho povýší lepší odění… Do kterého přístavu štěstí může zavést nablýskané auto? Já se ze své pozice na kolenou mohu zvednout a možná také zaujímám nejpřirozenější polohu vůči svému tvůrci. On, suverénně kráčející nebo vznešeně sedící, může spíše upadnout. Mně by trochu peněz pomohlo. Jemu by i velká částka sotva přinesla to nejcennější.

Také jsem si udělal názor na jiné osoby, které se dožadovaly almužny, ale nebyli to nějací pokorní žebráci. Jeden se vyskytoval poblíž kostela poměrně často. Bylo asi pod jeho důstojnost stoupnout si vedle mě. Byl dobře a čistě oblečen, nevypadal, jak tvrdil, po přespávání v lese a tak. Prakticky atakoval lidi a žádal je o větší částky. Jak vycházeli z kostela, přistupoval k nim, mluvil o své bídě, vyhrožoval, že se oběsí, a že už jej nikdy neuvidí, sliboval, že jednou jim všechno oplatí. Teď však dejte, musíte, jste přece křesťané, věřící, milosrdní. Jednou jsem o něm s kýmsi mluvil. Aha, ten chodí po domech, zvoní a dožaduje se. Když se ho zeptáte, proč nehledá práci, nejde na úřad, nesežene si podporu, mlčí a nemá odpověď. A není sám, kdo zneužívá lidskou dobrotu, lže a patrně si žije lépe než důchodkyně belhající se z kostela, od níž se nestydí přijmout i sto korun. Co chcete dělat s tímhle zamotaným, všemi sobeckostmi rozhlodaným světem?

Jednou ke mně přistoupil jeden člověk, viděl jsem jej prodávat jako já, stával o jednu tramvajovou zastávku dál k náměstí. Ukazoval mi mobil a prý jestli si nechci někomu zavolat. Pokušení to bylo veliké. Jestlipak má manželka ještě svůj mobil? Číslo jsem si pamatoval, i když bylo devítimístné a já si jinak zapamatovávám čísla velmi nesnadno. A tak jsem si přístroj vzal, vyťukal potřebné a po chvíli se, k mému nesmírnému překvapení, žena ozvala. Nebyl jsem schopen souvislých myšlenek a slov, a jí, když poznala, kdo volá, se asi vedlo podobně. Svedli a stačili jsme se alespoň pozdravit. Pak to kviklo a už se nic neozvalo. I tak mě zaplavilo něco nevyslovitelného. Z druhé strany ulice mě pozoroval člen městské stráže, který často chodil kolem a celkem vlídně na mě pohlížel. Tentokrát přistoupil podezíravě a ptal se, zda je ten mobil můj: „Ne“, povídám, „půjčil mi ho tady…“ ale dárce už vedle mě nestál. Zapomněl jsem na něj a on, když zpozoroval zájem strážníkův, raději vyklidil pole. Teď to bylo na mě. Štěstí, že tento představitel pořádku byl rozumný a má reakce zřejmě přesvědčivě věrohodná. „Ukažte“, řekl přátelsky, „já si zjistím, komu to vlastně patří “. Když pak jsem půjčovatele zase uviděl, říkám si: ať jakkoliv, poděkuji mu. Jenže on dělal, že mě vůbec nezná.
A znovu mě napadlo, abych přece jen zkusil změnit stanoviště. Zajít zkusit nabízet časopis nedaleko, třeba na půl dne. U nádraží se to lidmi jen hemží. A méně mě znají. Kolegu, jež tam pod hodinami občas stával, nebylo už týden na místě vidět. Tak jsem se tam jednoho dne, na konec schodů do podchodu, postavil. Nebylo to příliš dobré. Něco se dalo utržit, prodat, i něco mimo obchod se mi ocitlo v kapse. Že by přece lidé nebyli tak zlí a bezohlední… Celkem málo bylo vidět tváří těch ustaraně a uspěchaně jdoucích na vlaky a elektriky, do práce a do škol. Byl vrchol léta, prázdniny, doba dovolených. Od časného rána tahali cestovatelé velké kufry do vestibulu a před hlavní budovou postávaly hloučky smějících se mladých lidí, nadšeně zdravících každého dalšího přicházejícího kamaráda.
Prázdniny, dovolená. Jako bych se díval na film, oddělen od obrazovky hranicí mezi tolik vzdálenými druhy života. Cestoval jsem velmi rád, i když to nešlo realizovat příliš často. Jak by to i nyní muselo být krásné: koupit si lístek, někam, někam, a nechat se unášet daleko, do krajů bez bolestí, problémů a starostí. Nejprve bych zajel samozřejmě za manželkou. Také cestovala ráda. A jeli bychom spolu, víte, asi k moři nebo do hor do měst, z jejichž názvů vanulo tajemství. Ze snění mě vytrhl chlapík, jež zde občas stával. Právě zahodil cigaretu, hrubě do mě strčil a podíval se na mě tak nevraživě, že ačkoliv neměl žádné právo mě vyhánět, jsem se beze slova sbalil a šel zas na své místo u kostela.

Myšlenky na cestování mi ale v hlavě zůstala. Celý den ji konečně také podporoval šum z nádraží: hluk přijíždějících a rozjíždějících se vlaků, hlášení rozhlasu. Že bych skutečně nemohl za rodinou odjet? Ne. Raději jsem ani nezjišťoval, kolik by stála jízdenka. Ale copak by nebylo možné vydat se do dálky pěšky?! Ještě bylo léto, přespat se dalo jakkoliv. A žebrat se snad dá i na venkově. Možná jsou na něm i stejně milosrdní lidé jako ve městě. A kdybych ušel denně tak deset- patnáct kilometrů, za měsíc, i dřív bych tam došel ke svým drahým. Přemýšlel jsem usilovně, pod bodáním touhy. Brzy se však objevila varování, ba znemožňující překážky. Obavy že, by mě Alžbětina rodina postrádala, jsem odmítl. I když se občas zdálo, že přece sledují, zda ještě v besídce přenocuji. Večer bylo slyšet kradmé kroky po pěšině, někdo ke mně nahlédl. Dokonce několikrát. Robert? A besídka byla občas vymetená, uklizená. Ale sotva by mě dali hledat. Závažnější byla námitka: co by řekla manželka a dceřina rodina kdyby se tam objevil otrhanec, zda by ho skutečně rádi viděli a přijali! Stud mě zaléval. Nejpádnější argument proti, se objevil a ukázal nejprostší. Prostě jsem na takové putování neměl boty. Už teď jsem se strachoval, aby se mi nerozpadly a to byly namáhány minimálně. Bos bych nedošel.

Navíc mě začala trápit nespavost. Spánek, ten milosrdný stav, snášel se ke mně až po půlnoci a prchal před úsvitem. Do zahrady doléhal hluk z provozu silnice u nedalekého mostu jen slabě a jeden kohout, který nedaleko zobal na některém dvorku, byl líný, kokrhal až po východu slunce. A já ležím a zírám do noci. Nač myslet… Obloha v srpnu je hvězdnatá, občas přeletí meteor. Je to krásný pohled. Stejně jako ve dne na oblaka majestátně plující nad městem, může je pozorovat každý. A uvědomit si velebnost světa a vesmíru. Je to jednou ze spravedlností, jež zde existuje. Kdo však pohlíží? Lidé pozorují a myslí na věci osobnější. Kolik je takových jako já, kteří přes všechnu svou bídu se nezříkají podivné, a kupodivu základní útěchy z obrovské moci Stvořitele, k němuž vzhlížejí ze své ubohosti… Hle, teď dokonce vychází měsíc. Je milý a záhadný, přestože na něm už lidé stanuli. Ti lidé, kteří na to vynaložili maximální úsilí a prostředky, nepředstavitelné bohatství použili, z něhož se na mě nedostává ani zlomku.

Jeden den, asi v půli srpna, se mi stal kritickým. Už od rána se nad městem stahovaly temné mraky, a jen jsem se se svými časopisy postavil před kostelem, spustil se pořádný liják. Zprvu to vypadalo jen na přeháňku, ale déšť neustával, přihnala se bouře, dlouhá a prudká, nevzdalovala se a po celý den panovalo hrozné počasí. Po ulicích se valily úplné potoky a jen tu a tam někdo přeběhl po chodníku. I do kostela přišli dva tři z nejvytrvalejších. Samozřejmě si mě nemohl nikdo ani všimnout. Buď jsem musel stát v chrámových dveřích, nebo zalézt do průjezdu hned vedle. Prostě jsem za celý den nic neprodal, nezískal, nikdo mi nic nedal. Abych úplně nevyhladověl, musil jsem sáhnout na železnou rezervu, na pár korun, které jsem schraňoval, konečně pro takovouto situaci. Neměl jsem vůbec nic, naprosto nemajetný. A byl to takový podivný pocit. Snad se něco stane… Něco převratného. Že by se už přiblížil konec?





Když jsem se pak okolo řeky plížil rozbahněnou cestou k přenocování v zahradě, v šeru bylo vidět, že branka, mnou i kýmkoliv z Alžbětiny rodiny, pečlivě zavíraná, je dokořán. Pravděpodobně mi někdo ukradl i tu houni? Jako bych tím ani nemohl být překvapen. Nu, toto tedy se přece jen nestalo. V temnu besídky na mě můj jedině vlastněný předmět přece čekal. Asi nestál za odnesení. A v besídce bylo sucho, snad i útulno.

Potom to několik dní ušlo. Dokonce se u mě zastavil jeden pán, který občas zašel do kostela a vyptával se mě, proč zde stojím coby polo žebrák, jak to, že se musím tak ponižovat, velmi se pozastavoval nad nepřízní osudu, jak to vyjádřil, a čím je vůbec způsobeno mé zchudnutí a klesnutí na nejnižší úroveň. Také se dal do řeči s invalidou, o němž už jsem se zmiňoval, který rukama poháněl svůj vozík a pomalu se pohyboval po protějším chodníku a měl před sebou nápis: nemám na živobytí. Také u něj ten člověk vrtěl nechápavě hlavou, a pokud jsem slyšel, říkal: „Přece u nás každý takto postižený člověk musí být zaopatřen.“

Kupodivu v těchto dnech pozdního léta přišla po lijácích a prudkých bouřích velká horka, teploměr na domě naproti ukazoval i ve stínu přes třicet stupňů celsia. Musil jsem přemisťovat své stanoviště a měl jsem takovou žízeň, že bylo třeba utratit svůj přeskromný výdělek za koupi nápoje. Do hospody jít nešlo, ta byla přepychem a i u stánku před nádražím skoro voda neměla právě lidovou cenu. Když jsem v ústraní pil, zpozorovala mě známá prodavačka z obchodu vedle kostela a neodpustila si: vida ho, jak si dává.

Když přecházel měsíc září, v posledních letech jsem občas upadal do podivných snivých stavů. Příroda stárla, já také. Ona však se po čase obrodila v jaru. A co já? Přes ochabující tělesné síly, a bez ohledu na roční období, má duše nepozbývala vztahu ke krásným věcem, nezeslábla má láska k ženě, k dětem, k přírodě domova, k dobrým lidem. Soudil jsem ovšem, že teď to tak už nebude, mé city a laskavost skončí v propasti bídy. Stál jsem na svém stanovišti, v rukou nabízené časopisy, a přece se zase dostával do stavu rozjímání o běhu života a porovnávání, jak mě změnilo stáří, únava a nedostatek. A ani jsem občas nedával pozor, zda mi někdo může něco dát nebo si koupit čtení. Najednou byl večer, lidé vycházeli z poslední mše, stmívalo se. A tehdy přece se dostavila změna. Ulicí se začaly pohybovat hloučky cizinců. Hlučely, zpívaly, všelijak se zabavovaly. Snad byly někteří i opilí. Ale kupodivu si mě začali všímat, brali ode mě časopisy, leccos se mě ptali, čemu jsem nerozuměl. A dávali mi peníze. Měli jich patrně dostatek a chtěli je utratit nebo je ovládlo milosrdenství, nevím. Prostě když zmizeli, měl jsem náhle v kapse nejen pár kovových mincí ale i bankovky. Protože to bylo tak nečekané, stál jsem tam bezradný a nerozhodný jak sotvakdy před tím. Pak mě napadlo: přece musíš za nenadálé štěstí poděkovat. Kostel zůstával večer ještě poměrně dlouho otevřený. Vstoupil jsem tedy po schůdkách a vešel do předsíňky. V ní stál, nebo spíš poloklečel a pololežel žebrák, který byl občas někde v okolí k spatření. Vlastně se ukrýval, na ulici žebrat nemohl, nesměl. Na co však čekal, všichni přece už odešli. Zaplavila mě nepopsatelná bolest. Čekal snad na mě? Já byl proti němu skoro bohatý. Ne, to nejde. Sáhl jsem do kapsy a nepřemýšleje, nepočítaje, dal jsem mu peníze. Ten člověk pozvedl oči a upřel je na mě. Ach, Bože můj… Udělal jsem několik tápavých kroků do chrámu a padl na kolena. Byl jsi s námi, Pane Ježíši Kriste…



Sdílet

Související články:
Jindřich Tioka - Střípky III. (20.02.2012)
Jindřich Tioka - Střípky II. (17.02.2012)
Jindřich Tioka - Střípky I. (15.02.2012)
| Autor: Bohumila Hubáčková | Vydáno dne 24. 02. 2012 | 3220 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 407983
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace