Zajímavé...

Pomazání nemocných - "Znamení"

V této kapitole bych se ráda podívala hlouběji na jednotlivá znamení, která udělování svátosti pomazání nemocných provázejí. Symboly, které jsou součástí liturgie, a kterým bude věnována pozornost, mohou přispět k plnějšímu pochopení rozměru slavení svátosti pomazání nemocných.



Znameními se budu zabývat proto, že v nich můžeme nacházet symboliku a vyjádření posily ve slavení této svátosti. Jak totiž napovídá sama definice, vnější symboly naznačují to, co se v rovině milosti odehrává. Definice svátosti totiž říká, že jde o viditelná znamení, neviditelné Boží milosti. Z dané definice můžeme pak vidět, že svátostný obřad slavení svátosti pomazání nemocných nebo i jiných svátostí, není jen obřadem, který by byl zahalen nějakým závojem, který by zahaloval mysterium, ale bez spojitosti s ním. Je tomu přesně naopak. Bůh je ten, který používá symbolického jednání člověka, aby tak v něm realizoval dílo spásy. Neboť „Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen svou mocí ve svátostech. Neboť jak říká Lev Veliký: „Co bylo na Kristu viditelné, to přešlo do svátostí“. Je přítomen ve svém slově: to mluví On, když se v církvi předčítá Písmo svaté. „V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňuje.“ Život člověka je obklopen množstvím nejrůznějších symbolu, které smyslově vnímáme a díky kterým jsme také schopni komunikovat.
I v běžné lidské komunikaci se neobejdeme bez pomocí znamení. Slova, která používáme, jsou vlastně znamením toho, co si vnitrně myslíme a prožíváme. Podobně je tomu i s gestem. A tak stejně jako v běžném životě používáme symbolu a gest, ne jinak je tomu i v životě náboženském a především v komunikaci s Bohem, kde právě využíváme schopností symbolu a gest, abychom vytvořili společenství.
Gesta
Antonio Donghi v jedné své knize říká: „Slova a gesta božské liturgie, vzata ze základních a všeobecných lidských zkušeností, nabývají svůj plný význam a plnou účinnost právě ve vztahu k dějinám spásy. Liturgie je jejich památkou.“ Jak si tedy můžeme povšimnout, gesta nejsou ničím zvláštním. Jsou to běžné, téměř každodenní pohyby, které vykonáváme a které zpravidla něco vyjadřují. Stejně jako i dnes se při udělování svátosti nemocných používá různých gest a symbolu, nebylo tomu ani jinak v době Ježíšově. I On používal různá viditelná znamení, jimiž jsou např. dotek, vkládání rukou, použití sliny a jiné.
Vkládání rukou
V Matoušově evangeliu si můžeme všimnout, že Ježíš sám se dotýká nemocných částí člověka a v modlitbě prosí o uzdravení. „Dotkl se tedy jejich očí a řekl: „Podle vaší víry se vám staň“ (Mt 9,29). V evangeliích si také můžeme všimnout, že když Ježíš uzdravuje, používá viditelné gesto nebo-li znamení, které může někdy být doprovázeno také slovem. V takovém případě bychom mohli mluvit o znamení slyšitelném. Při udělování různých svátostí, používá církev jako vnější znamení právě vkládání rukou, které symbolizují Boží moc, kterou Bůh skrze dar Ducha Svatého sděluje svým služebníkům. Ne jinak je tomu i při udělování svátosti pomazání nemocných.



V přípravných obřadech slavnostního ritu udělování pomazání nemocných kněz vkládá ruce na hlavu nemocného a tiše se modlí. Skrze tichou modlitbu kněze a skrze jeho vložené ruce sesílá Bůh na nemocného svého Ducha a vlévá do duše nemocného naději. Toto gesto vztažených rukou nad nemocným také symbolizuje vylití síly, moci, milosti, ale je také znamením pomoci, uzdravení a odpuštění. Úkon vkládání rukou je také znamením vyvolení a uschopnění ke zvláštní službě pro Boží království, jak tomu bylo ve Starém zákoně například při udělování požehnání nebo vyvolení za kněze či krále. Snad by se mohlo na první pohled zdát, že při pomazání nemocných přece nejde o žádné vyvolení, jako je tomu například u jiných svátostí, jimiž je křest nebo svěcení. Přesto i zde platí slova o vyvolení. Při vládání rukou je totiž nemocný vyvolen k tomu, aby statečně a trpělivě snášel svoji nemoc a tak napodoboval Krista. Stejně jako se Kristus při uzdravování dotýkal nemocných, tak se nyní skrze vložené ruce kněze dotýká On sám našich nemocných. Kněz je zde jen prostředníkem mezi nemocným člověkem a Bohem.
Mazání olejem
Jak už bylo zmíněno dříve, již ve Starém zákoně znamenalo gesto pomazání olejem, podobně jako vkládání rukou, vyvolení člověka Bohem. Pomazání olejem samo dávalo sílu a energii a tak uschopňovalo člověka k tomu, aby mohl splnit svěřené poslání. Tekutá směs, jakou olej je, prosakuje totiž z vnějšku do nitra lidského těla. Vzniká tak teplo, které dává výborné podmínky svalstvu, aby bylo plně poddajné pro příkaz vůle. Pomazání olejem jako znamení dává člověku schopnost, aby byl učenlivý pro Boží působení. Kristus sám byl Otcem pomazán, aby byl poddajný Otcově vůli a měl sílu až do konce dovést poslání, které mu Otec svěřil. Svátostné pomazání pak člověku připomíná, že má být připraven pro Boha. Má také důvěřovat v Boží účinnou pomoc, která proniká celého člověka. Mazání posvěceným olejem je při udělování svátosti nemocných centrálním ritem. Kněz maže nemocného na čele i na rukou a přitom se modlí.



„Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchu, ať tě zachrání a posilní. Amen.“
Podobně jako vkládání rukou, tak i mazání olejem posiluje člověka a spojuje ho s Kristem. V pomazání olejem můžeme vidět především posilu pro vnitřní uzdravení. V modlitbě je vyprošován Duch Svatý, který nemocnému vlévá sílu, aby byl schopný snášet těžkosti spojené s nemocí. Neboť jak bylo uvedeno dříve, nemoc může být doprovázena různým neklidem, pokušením, ochablostí ve víře nebo i výčitkami. V tom všem je nám Duch Svatý skrze pomazání olejem nablízku a nabízí nám svoji pomoc, abychom mohli i v těžkých chvílích důvěřovat v Boží pomoc.



V pomazání olejem je také možné vidět spojitost se křtem, kde je prováděno mazání na prsou, což dává člověku sílu vysmeknout se z rukou ďábla. Obdobně je tomu i se svátostí pomazání nemocných, kdy nemocný skrze mazání olejem a modlitbu dostává sílu, aby obstál v těžkých bojích, které v průběhu nemoci přicházejí.
Modlitby
Všechny modlitby, které jsou během liturgie pomazání nemocných pronášeny, jsou nutně spojeny s vírou. Neboť jak říká Karel Rahner v jedné své knize, modlitba víry je v pomazání nemocných účinným slovem milosti, které Bůh vyslovuje v církvi skrze svého Syna. V liturgii používáme různé modlitby, jimiž se církev přimlouvá za nemocné. První z nich je modlitba nad olejem, dále jsou to modlitby za nemocné a pak je také modlitba obsažena v četbě Písma svatého.
Žehnání oleje
V historické části, kde se mluví o vývoji svátosti pomazání nemocných, je zmíněno, že svěcení oleje bylo od konce 6. století směrováno na Zelený čtvrtek, kde jej světil biskup při Missa chrismatis. Modlitba žehnání, kterou biskup říká



„Bože, Otče veškeré útěchy, v tobě nacházejí nemocní útěchu a zdraví skrze tvého Syna. Shlédni na naši víru a vyslyš naše prosby: Sešli nám z nebe Utěšitele, svého Svatého Ducha, a požehnej tento olej pro naše nemocné. Kéž podle tvé vůle užíváme tohoto oleje k mazání nemocných, abys jim dal zdraví těla i duše, abys utišil jejich bolest, v slabosti je posilnil, vyléčil jejich nemoc. Ať je pro nás tvůj svatý olej, Bože, znamením tvé milosti a tvého požehnání ve jménu našeho Pána, Ježíše Krista. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků Amen.“
František Kunetka ve své knize Úvod do liturgie svátostí uvádí tento
„Bože, Otče veškeré útěchy. Tys poslal svého Syna, aby v něm nemocní nacházeli posilu a zdraví. Shlédni na naši víru a vyslyš naše prosby: Sešli nám z nebe Svatého Ducha, Utěšitele: aby se tento olej, plod olivového stromu, stal pro nás znamením tvého požehnání, a naše nemocné, kteří jím budou mazáni, posiluj v jejich slabostech, zmírni jejich bolesti a uděl jim zdraví duše i těla. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“
V uvedené modlitbě hned v úvodu nacházíme slova, jimiž se biskup obrací na Boha Otce jako zdroj veškeré útěchy, ale také zdroj veškeré síly a posily. Bůh je ten, od něhož člověk dostává sílu snášet svoji nemoc a nepropadat zoufalství, i když všechno ostatní se hroutí. Je zde také připomínáno, že je to právě Bůh, který nám poslal svého Syna Ježíše, aby nemocní skrze něho získali posilu v těžké nemoci. A že skrze Ježíše lidé opravdu nacházeli uzdravení ze svých nemocí, můžeme vidět na příbězích, které nám zanechali evangelisté. Podobně jako u svatého Jakuba, tak i zde je nutným předpokladem víra. Aby Bůh mohl k člověku přijít a uzdravit ho, je nutné, aby člověk věřil, že Bůh je skutečně mocný a že u něho není nic nemožné. V další části si můžeme všimnout, že je v modlitbě též prosba o Ducha Svatého, který je zde nazýván jako Utěšitel. Prosba o Ducha Svatého je také součástí tiché modlitby, která probíhá při vkládání rukou. Požehnaný olej se tak stává viditelným znamením síly pro toho, kdo jím bude pomazán. Stejnou modlitbu, kterou se modlí nad olejem biskup, pronáší i kněz, který používá olej, jež nebyl požehnán na Zelený čtvrtek. Pokud se při udělování svátosti nemocných používá olej již požehnaný, modlí se nad ním kněz ještě děkovnou modlitbu, tzv. eulogickou, která má anamneticko – epikletický charakter a která zní:
„Požehnaný jsi, Bože, všemohoucí Otce; tys poslal na svet svého Syna pro nás a pro naši spásu. Odpověď lidu: Požehnaný jsi, Bože, na věky. Požehnaný jsi, Bože, jednorozený Synu; ty ses stal člověkem, abys léčil naše slabosti. Odpověď lidu: Požehnaný jsi, Bože, na věky. Požehnaný jsi, Bože, Duchu Svatý, Utěšiteli; ty nám dáváš sílu, abychom snášeli utrpení. Odpověď lidu: Požehnaný jsi, Bože, na věky. Bože, tvůj služebník příjme s vírou svátost nemocných; prosíme tě: ať ho pomazání tímto olejem posilní a uleví mu v bolestech. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“
Jak vidíme, je do této děkovné modlitby zapojeno i společenství, které spolu s nemocných tuto svátost slaví. Jak už totiž bylo uvedeno dříve, je udělování svátosti nemocných posilou nejen pro nemocného, ale i pro všechny, kdo o nemocného pečují nebo jsou v jeho blízkosti.
Modlitby za nemocné
Ať už jednotlivec nebo celé církevní společenství často prosí za nemocné lidi. Vyprošuje jim u Boha milost, aby dokázali snášet útrapy, jež jsou s nemocí spojeny, aby také měli sílu svoje utrpení spojit s utrpením Kristovým. Při liturgii pomazání nemocných se pak modlitby mohou rozdělit do tří oddílu, mezi něž patří modlitby přípravné (přímluvy), dále modlitby doprovodné a poslední jsou modlitby vlastní. Vlastní formule, která se používá v centrálním ritu slavení pomazání nemocných a v níž kněz především vyprošuje nemocnému posilu pro jeho těžké období nemoci, je uvedena v kapitole s názvem mazání olejem, neboť je pronášena právě při pomazání čela a dlaní.
Modlitby přípravné čili přímluvy, se nacházejí při slavení pomazání nemocných v úvodní části obřadu, a to hned po četbě s Písma svatého, takže nám uzavírají okruh bohoslužby slova. Přímluvy neboli prosby jsou uvedeny v knize s názvem Obřady pomazání nemocných, ale mohou se volit i vhodné vlastní přímluvy. V těchto přímluvách jsou zahrnuty jak prosby za nemocného, tak i za ty, kdo se o nemocné starají. Opět je zde vyprošována Boží posila pro nemocného. Modlitby doprovodné jsou též uvedeny v Obřadech pomazání nemocných a modlí se je kněz po udělení této svátosti. I zde je pamatováno na více situací, kdy se člověk může nacházet v nebezpečí života, a proto církev i zde uvádí několik možných variant, které by co nejlépe vystihovaly situaci nemocného a nemocný aby ve vhodné modlitbě nacházel posilu. Ze všeobecných modliteb je možné uvést na
„Pane Ježíši Kriste, náš Vykupiteli, tys uzdravoval nemocné; pohlédni na svého nemocného služebníka, který od tebe s důvěrou očekává uzdravení duše i těla. V tvém jménu ho mažeme svatým olejem:dej mu svěžest a sílu, aby překonal nemoc a s tvou pomocí nabyl dobré mysli. Povolal jsi ho k účasti na svém utrpení, posilni ho i v naději, že jeho bolesti mu budou k prospěchu. Neboť ty žiješ a kraluje na věky věků. Amen“.
V této modlitbě se kněz obrací na Ježíše Krista jako na našeho Vykupitele a toho, kdo sám za svého života uzdravoval nemocné. Vždyť kdo jiný by s nemocnými měl mít vetší soucit než ten, jenž za nás položil svůj život. Od nemocného člověka se zde očekává jen důvěra, že Ježíš má moc uzdravit tělo i duši třeba jen svým pohledem. Pro člověka dnešní doby muže být někdy těžké vzbudit víru v to, co nevidí, proto je zde připomínáno mazání svatým olejem, jež je viditelným znamením síly pro nemocného. Je zde také připomínáno, že pomazáním si nemocného člověka Bůh volí, aby měl podíl na utrpení, které pro nás podstoupil právě Ježíš Kristus. Spolu s vyvolením je zde prosba o posilu pro jeho naději, která často bývá v nemoci slabá.
Další doprovodnou modlitbou, jež se kněz modlí, je např. modlitba za nemocného, jež se nachází ve smrtelném zápase.
„Dobrotivý Otče, ty znáš každé hnutí dobré vůle, ty vždycky odpouštíš hříchy a nikdy neodpíráš svou milost tomu, kdo prosí; smiluj se nad svým služebníkem v této jeho rozhodující chvíli: svaté pomazání ať v něm působí, naše modlitba víry ať ho provází; ulehči mu v bolestech těla i duše, a posilni ho svou láskou. Odpusť mu hříchy Skrze Krista, tvého Syna, neboť on přemohl smrt, otevřel nám nebe a s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.“
Další doprovodnou modlitbou je modlitba za nemocného, který je sešlý věkem, nebo je ve velkém nebezpečí smrti.
„Pohlední, Bože, na svého služebníka zesláblého stářím a vyslyš jeho prosbu, aby svatým pomazáním dosáhl zdraví těla i duše: ať ho tvůj Duch Svatý posílí ve víře a upevní v naději, aby dával všem příklad trpělivosti, aby byl dobré mysli, a tak svědcil o tvé lásce. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“ „Pane Ježíši, Vykupiteli všech lidí, při svém utrpení jsi nesl naše bolesti a vzal na sebe naše nemoci; pokorně tě prosíme za našeho nemocného bratra, kterého jsi vykoupil: upevni jeho naději ve spásu a posilni ho na těle i na duši. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“
Na závěr doprovodných modliteb se ti, kdo přijali pomazání nemocných i všichni ostatní modlí modlitbu Páně.
Mezi modlitby vlastní můžeme zařadit všechny soukromé modlitby za nemocné, ať už se je lidé modlí buď z nějakého kancionálu nebo z jiné modlitební knihy, či se je modlí vlastními slovy. Modlit se za nemocného muže člověk soukromě, i v církevním společenství.
Četba z Písma svatého
četba z Písma svatého je součástí liturgického pomazání nemocných. Spolu s modlitbou přináší nemocnému posilu a naději v jeho těžké situaci. V úvodu obřadu pomazání nemocných se nachází bohoslužba slova, kde je čteno Písmo svaté. Kněz vybere vhodný úryvek a pak je přečte buď sám, nebo, jeli přítomen někdo z pečujících, může přečíst daný úryvek on. Písmo svaté nabízí nemocnému mnoho duchovní posily. Zvláště v Novém zákoně se dočteme o tom, jak Pán Ježíš, když žil ještě na této zemi, uzdravoval nemocné, jak On sám je také často vyhledával a obvazoval jejich rány. Ježíš, Král králů a Pán pánu se sklání k nemocným, ubohým, k těm, kdo byli odstrčeni na okraj společnosti. Ježíš se neodvrací od žádné nemoci, byť by její projev byl sebehorší. Ba naopak. V Písmu svatém můžeme jasně vidět, že Ježíš sám se sklání k nemocnému. Nemá na to žádné sluhy, kterým by přikázal co mají udělat a sám by se jen díval. Ježíš sám obvazuje rány, dotýká se lidského utrpení svýma rukama. I přesto, že je sám unavený a často i hladový, neodmítá nikoho, kdo za ním přichází a žádá pomoc. V Písmu svatém se skrývá obrovská naděje pro všechny, kdo jsou nemocní. Vždyť to, co nám Písmo svaté na svých stránkách nabízí, není pouhou minulostí, něčím, co bylo kdysi a dnes už to není, ale je to Slovo, které je stále živé a které k nám neustále promlouvá. Zvláště nemocní mohou v Písmu svatém nacházet povzbuzení pro svoji těžkou situaci, mohou zde nacházet naději, že i oni sami jsou i dnes Bohem zvláště vyhledávaní a že i dnes se jich Ježíš touží dotknout a uzdravit je. Ježíš své uzdravení nabízí všem, je jen na nás, jestli ho přijmeme nebo ne. Stále platí onen jediný požadavek a tím je víra a naše důvěra, že to Bůh skutečně může a chce udělat. Podobně jako se Ježíš ptal slepého: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“(Lk 18,41), tak se ptá i nemocných lidí v dnešní době.



Slavení
Už sám název naznačuje, že se bude mluvit o něčem, co souvisí se společností, se zpěvem, s radostí. V běžném životě se člověk na slavnost těší. Je to doba, která nám umožňuje vyjít ze stereotypu. Nejinak tomu bývá i v církvi. Církev si připomíná v liturgii mnoho svátku a významných událostí, které společně slaví. I svátost pomazání nemocných můžeme zařadit mezi slavení. Nejde o pouze soukromou věc, přesto, že je udělována jednotlivci. Vytěžit to správné ovoce z této slavnosti mohou i všichni, kdo jsou přítomni liturgického slavení pomazání nemocných. Aby daná událost, která je hodna oslavy, více vynikla, je doporučené, aby se slavila ve společenství a při liturgii, neboť v liturgii je Kristus přítomen, aby posvěcoval věřící a oslavoval tak Otce.
Společenství
V knize s názvem Na ohnivém voze, píše jeden mnich, jak společně s celou komunitou bratří slavili svátost pomazání nemocných, která byla udělována jednomu z jejich spolu bratří.
„Toho posledního rána přijal pomazání nemocných. Den předtím ještě nic nenasvědčovalo tomu, že se přiblížil jeho konec, byl ale velmi slabý a otec opat usoudil, že je to dostatečný důvod , aby mu byla znovu udělena tato svátost. Bratru Theofanovi udělal návrh radost a k jejímu přijetí si vybral den svých narozenin. Považoval tento krok za stejně důležitý a prostý jako každodenní svaté přijímání a neměl z něj žádné obavy. Tak jsme to vnímali i my. K modlitbě se kolem nemocného shromáždila celá komunita. Někteří bratři ho už dlouho neviděli. Přes všechnu bolest, kterou nám působila skutečnost, že se bratr Theofan doslova ztrácel před očima, měl tento obřad spíše slavnostní ráz. V pokoji jsme předem provedli generální úklid a do vázy dali sasanky. Po tercii jsme v procesí přišli na ošetřovnu. Modlitba začala hymnem, který měl bratr Theofan obzvlášť rád [...]. Po závěrečném Salve Regina mohli ti, kteří si to přáli, bratra Theofana obejmout (myslím, že z toho nebyl dvakrát nadšený, neboť i když se vždycky ke všem choval vstřícně, v projevech náklonnosti byl zdrženlivý). Bratři se pak vydali každý za svou prací a my jsme se opět vrátili k nezávaznému tónu naší každodenní komunikace. Bratr Theofan nás poslouchal, smál se, nebo jen přitakával nejrůznějším postřehům, ke kterým nemohl nic připojit.“

Každý člověk přirozeně zakouší touhu po společenství a po lásce. V nemoci někdy tato touha muže být sice menší, přesto v člověku v hloubi jeho duše zůstává. Nemocný člověk netouží po hlučné společnosti nebo po společnosti lidí, kteří jen tak něco povídají, aby se náhodou neztrapnili tím, že nemají co říct. Nemocný a trpící člověk touží po společenství, kde by mohl zakusit porozumění, pochopení a získat tak opět vnitřní pokoj a sílu. Dnešní uspěchaný svět toto nedokáže. Avšak tato vnitřní touha člověka muže být uspokojena právě slavením svátosti pomazání nemocných. Kniha Úvod do liturgie svátostí říká, že při slavení svátosti má celé společenství zakoušet jednotu, kterou působí Duch Svatý.
Je to i přáním II. Vatikánského koncilu, aby se svátost pomazání nemocných slavila ve společenství. Odkazuje na to také Sacrosanctum koncilium. Katechismus katolické církve k tomu dodává, že pomazání nemocných, stejně jako i ostatní svátosti, je slavením liturgie ve společenství. Je už potom jedno, jestli se slavení koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro jednoho nemocného nebo pro celou skupinu nemocných. Michael Kunzler ve své knize říká, že pomazání nemocných by se mělo udělovat během společné slavnosti nejen proto, aby svým výrazem „poslední pomazání“, přestalo nahánět hrůzu, ale především pro začlenění této slavnosti do liturgického života obce, aby se tak mohlo stát skutečnou svátostí útěchy a přislíbením spásy uprostřed křesťanského společenství, které se za své nemocné přimlouvá. Nemocný člověk tím, že přijímá svoji nemoc a vše co je s ní spojené, vstupuje do úzkého vztahu společenství s Kristem. A protože Kristus je hlavou církve, stává se nemocný součástí celého společenství církve. Neboť svatý Pavel říká: „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy.“ (1Kor12,26) Nemocný člověk není se svou nemocí sám. Celé společenství církve prosí spolu s ním za uzdravení. Církev také nemocnému vyprošuje sílu pro snášení všeho, co je s nemocí spojeno. Společenství může vytvářet rodina nemocného i ti, kdo o nemocného pečuji. Nebo muže jít i o větší společenství, jímž je farnost. Slavení pomazání člověka, který svátost přijímá a který je současně doprovázen modlitbou nemocných ve farním společenství, má velký význam nejen pro nemocného, ale má i přínos pro farnost samotnou. Dochází k prohloubení solidarity mezi těmi, kdo nesou podobné břímě zkoušky v nemoci a také k odtabuizování utrpení a smrti, k němuž v dnešní společnosti často nedochází. Církev jako společenství a jako rozdavatelka svátosti je povolána k tomu, aby se starala o všechny své údy. Tak jako jsou při křtu s radostí přijímáni noví členové do velké Boží rodiny – společenství, nejinak tomu má být i u nemocných nebo lidí v pokročilém věku. Se službou, kterou nemocným a starým lidem církev prokazuje, i s tím, jak nemocný přijímá oběti spojené s nemocí a stářím, je celé společenství církve vnitřně obohacováno, dokonce ještě víc je promenováno k větší slávě Boží.
Nemocný člověk může ve společenství církve nacházet posilu pro těžké chvíle, které nemoc někdy přináší. Neboť, jak říká Písmo svaté, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.
Zpěv
Zpěv od nepaměti patří k liturgickému slavení, kterým je i svátost pomazání nemocných. Dodává celému slavení slavnostní ráz. Neboť, jak říká jedno pořekadlo, kdo zpívá, dvakrát se modlí. Zpěv může navodit i atmosféru srdečnosti a zároveň přispět k tomu, že se někteří nemocní snadněji rozpomenou na svou dřívější zbožnou minulost.

Další svátosti spojené s pomazáním nemocných

Spolu s udílením pomazání nemocných mohou být udělovány ještě i další svátosti, k nimž patří svátost smíření, biřmování a eucharistie. Pomazání nemocných totiž nelze vytrhovat z celkového kontextu duchovní péče o člověka.
Svátost smíření: - Zpověď byla v dřívějších dobách odsouvána na poslední chvíle lidského života, neboť byla spojována s dlouhým nebo těžkým pokáním a někdy se mělo i za to, že některé hříchy je možné vyznat jen jednou za život. Jak už bylo uvedeno v historické části, byla svátost pomazání nemocných udělována až po vykonání svátosti smíření a právě v závislosti na zpovědi byla udělována až na samém konci života, odkud také dostala název „poslední“ pomazání.
Už ve Starém zákoně byla nemoc člověka spojována s hříchem. Hřích byl tedy prvotní příčinou nemoci a člověk nemohl dosáhnout zdraví, aniž by se zbavil svého hříchu. Nutnou součástí léčby tudíž byla i svátost smíření. I v Novém zákoně si můžeme povšimnout, že když Ježíš uzdravoval, neléčil pouze tělo, ale součástí jeho uzdravení byla i duše člověka. Někdy právě dříve než uzdravil člověka z tělesné nemoci, uzdravuje jeho duši, odpouští mu hříchy.



V nemoci si člověk mnohem více uvědomuje pomíjivost lidského života. Častokrát se mu vrací vzpomínky z minulosti a na povrch vyplouvají věci, které při běžném shonu dnešní doby člověk snadno přehlédne, a které mohou nemocného trápit. V tomto případě může být svátost smíření jednou z výrazných pomocí, která umožní nemocnému člověku znovu získat vnitřní pokoj. Svátost smíření má však také velmi osobní charakter a může se stát, že v některých případech je nemocnému nedostupná – není schopen ji vykonat. Proto je důležité vědět, že předpokladem k přijetí svátosti je důvěra v Krista, který hříchy odpouští, a také lítost nad hříchy. Tyto dva předpoklady mohou být vzbuzovány u všech, kdo věří v Krista, a to ať budou tuto svátost schopni přijmout nebo ne. Neboť pokud člověk nemá důvěru a pokud svých hříchů nelituje, není cesta k odpuštění schůdná a to i přesto, že by nemocný byl ochotný své hříchy vyznat třeba mnohokrát. Stejně jako na přijetí svátosti pomazání nemocných, tak i na přijetí svátosti smíření, by měl být nemocný člověk připraven. Je-li toho nemocný schopen, pak se na přijetí této svátosti může připravit sám, tak jak byl dříve zvyklý. Pokud nemocný člověk nemůže číst nebo mu činí velký problém, se sám soustředit, pak je možné, aby zpytování svědomí udělal přímo ve svátosti smíření, kde se kněz může ptát a nemocný jen odpovídá. Jestliže je kněz zavolán k nemocnému, který už nemůže na otázky kněze ani nějak reagovat, pak se kněz snaží, aby nemocný člověk vzbudil alespoň lítost nad svými hříchy, což muže udělat pomocí střelné modlitby (Ježíši smiluj se nade mnou). Jestliže je nemocný již v bezvědomí, vzbudí kněz lítost jeho jménem a udělí nemocnému podmíněn rozhřešení.
Pro vykonání svátosti smíření je třeba také vytvořit vhodné prostředí, jimž je především soukromí nemocného a kněze. V tomto může velkou roli sehrát právě ten, kdo o nemocného pečuje. Stejně tak může být pečující velkou pomocí nemocnému v přípravě na svátost smíření, neboť může nemocnému pomoci zbavit se nepatřičného strachu, který muže se svátosti smíření být spojován.

Svátost biřmování: - Svátost biřmování patří k iniciačním svátostem spolu se křtem a eucharistií. Většinou bývá udělována v mládí a je znamením křesťanské dospělosti. V biřmování bývají udělovány dary Ducha Svatého. A je to sám Duch Svatý, který přichází do lidského života a který člověka vede a posiluje na cestě ke svatosti. Nemocný věřící, pokud tedy upadne do nebezpečí smrti a nepřijal ještě svátost biřmování, měl by být vhodně poučen o možnosti přijetí této svátosti a zároveň by měl být vybídnut, aby tuto svátost přijal.


I svátost biřmování je posilou nejen pro zdravého, ale i pro nemocného člověka, neboť on mnohem více potřebuje Ducha Svatého, aby mu pomohl správně rozlišovat potřebné věci. Navíc svátost biřmování vtiskuje do duše nesmazatelné znamení podobně jako svátost křtu a kněžství a to muže mít nezanedbatelný vliv na věčnosti. I proto je dobré tuto svátost neopomenout. Udělovatelem biřmování bývá biskup, pokud to však není možné, může biřmovat i kněz. Je-li to možné a zdravotní stav nemocného to dovoluje, měl by být při udělování biřmování zachován celý obřad, jak je popsán v liturgických knihách. Pokud to ovšem zdravotní stav nemocného nedovoluje, protože je nebezpečí života naléhavé, potom udělovatel vztáhne ruce nad nemocného a modlí se:
„Všemohoucí Bože, Otce našeho Pána Ježíše Krista, tys dal ve křtu tomuto svému služebníku odpuštění hříchu a život věčný. Sešli na něj svého Ducha Utěšitele: dej mu ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a lásky, a naplň ho duchem bázně před tebou. Skrze Krista, našeho Pána“.
Nemocný, pokud může, odpoví Amen. Potom namočí špičku palce pravé ruky v křižmu a udělá jím kříž na čele biřmovance, přičemž říká tuto formuli: „Přijmi pečeť daru Ducha Svatého“. Nemocný opět odpoví Amen.

Svaté přijímání: - Již v křesťanském starověku byl oddělován eucharistický chléb a byl posílán nepřítomným věřícím a to zvláště nemocným. Něco se však z eucharistie uchovávalo i pro případ, kdyby bylo potřeba podat eucharistii umírajícím jako viatikum. Eucharistie byla uchovávaná nejprve v příbytku kněze a od 8. století také ve vedlejším prostoru v kostele.
Ve starověku bylo obvyklé, že svaté přijímání donášeli nemocným jáhni nebo laici. Svatý Justin dosvědčuje, že od 2. století byla nemocným eucharistie přinášena jáhny. Po 8. století se zakazuje laikům dotýkat se svatých způsob, a tak je i vydán zákaz podávat svaté přijímání. Od 9. století se svaté přijímání nemocných konalo několika způsoby. Buď byl nemocný dopraven do kostela a tam mu bylo svaté přijímání podáno, což vždycky nebylo snadné, a proto se od toho způsobu upustilo. Druhá možnost pak byla sloužit mši svatou v domě nemocného, pro což ale musela být vytvořena zvláštní formule. Největšího rozšíření však dosáhlo podávání eucharistie, která byla uchovávaná v kostele ve svatostánku a byla donášena do domu nemocného. Do 12. století se také podávala eucharistie pod obojí způsobou, což u nemocných způsobovalo obtíže, neboť krev Páně se těžko uchovávala. Proto se po 12. století od této praxe upustilo a přijímání bylo jen pod jednou způsobou, a to pod způsobou chleba. Do 13. století bylo podávání eucharistie součástí pomazání nemocných. Od 13. století však dochází k oddělení obou obřadu a pro podávání eucharistie tak byl vytvořen úvodní ritus, který však byl upraven z obdobných obřadů před mazáním.



Eucharistie je středem a vrcholem života každého křesťana. Přijetím eucharistie se totiž člověk osobně sjednocuje s Kristem. Zvláště významné je přijetí eucharistie pro nemocné, protože tak mohou spojit své utrpení s Kristem. „Obřad přijímání nemocných v rituálu z roku 1972 počítá s přijímáním nemocných v kterékoli denní době; ošetřovatelé či pečovatelé nemocného mohou přijmout eucharistii spolu s ním.“ Eucharistický půst je u nemocných zkrácen na čtvrt hodiny. Pokud nemocný může přijímat, pak se podává hostie, pokud není možné, aby nemocný přijal ani malou část hostie, pak je možné nemocnému podat svaté přijímání pod způsobou vína.
Obřad, který následuje po přinesení eucharistie do domu nemocného má tento ráz: Po pozdravení a uctění Nejsvětější svátosti se nemocný a jeho místnost pokropí svěcenou vodou a pronese se kající modlitba. Dále pak následuje krátká bohoslužba slova spolu s přímluvami a po ni následuje modlitba Otce náš. Po modlitbě Otče náš je nemocnému podáno svaté přijímání, po kterém nemocný setrvává v tiché modlitbě. Nakonec je pronesena závěrečná modlitba s požehnáním. Pokud je podáváno viatikum, je obřad přijímání rozšířen ještě o obnovu křestního slibu a o přímluvy. Podávání eucharistie má pak i vlastní formuli a také vlastní modlitby.

V příštím, již závěrečném článku o svátosti pomazání nemocných, bych vám ráda nabídla pohled na slavení této svátosti v kontextu se současnou medicínou.

Sdílet

Související články:
Výzdoba o slavnosti Božího Těla kostela sv. Jiljí v Křelově (21.06.2019)
Cesta na mši svatou může být nejlepší cestou z problémů (04.03.2019)
Jak andělé s námi slaví liturgii? (18.10.2018)
Přinášení obětních darů věřícími – návrat k tradici starokřesťanské Církve (16.06.2018)
Kardinál Sarah o východisku z krize v liturgii a církvi (07.04.2018)
Karol Dučák: Latina a my - 2. část (23.02.2018)
Karol Dučák: Latina a my - 1. část (21.02.2018)
Je mše svatá jenom kalvárská oběť? (17.01.2018)
Co s kytarou v římské liturgii? (02.01.2018)
Akatist požehnania rodín - pobožnost před ikonou Svaté rodiny (31.12.2017)
Poprvé na mši (21.09.2017)
Kardinál Sarah: Liturgie se musí smířit sama se sebou (02.09.2017)
Menza Domini (stůl Páně) je už po 2000 let nejposvátnějším místem katolických chrámů (15.08.2017)
Kniha Zjevení sv. apoštola Jana - manuál ke katolické bohoslužbě (01.05.2017)
Meditace o mši svaté (video) (28.04.2017)
Odmítl sv. Pio mši Pavla VI.? (14.12.2016)
"Přijdou dny, kdy z toho co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno." (11.11.2016)
Plná brněnská bazilika uvítala kardinála Burkea (15.10.2016)
Kardinál Sarah: reforma reformy přijde (07.10.2016)
Komentář arcibiskupa J. Graubnera: Spor o liturgii? (06.10.2016)
Pomazání nemocných - současné slavení (03.06.2016)
Sv Hostýn: přímý přenos mše svaté za nemocné kněze (28.01.2016)
Relikvie sv. Terezky z Lisieux na Slovensku (11.01.2016)
Jak světit čas po katolicku (07.01.2016)
Záznamy kázání z Trnavské novény 2015 (Pavol Hudák, M. Kuffa, Ján Majerník, Cyril Vasiľ SJ a další) (24.11.2015)
Záznam mše svaté z Národního eucharistického kongresu
+ Text kázání papežského legáta kard. Cordese
(18.10.2015)
Věřící na eucharist. kongresu zaplnili náměstí Svobody (18.10.2015)
Národní eucharistický kongres 2015 (21.01.2015)
Mons. Nykiel: Zpovědní tajemství nepřipouští výjimky (14.11.2014)
Podobenství o hřivnách (13.11.2014)
(Záznam) - Svatořečení Anežky České 1989 (FULL HD) (13.11.2014)
Zaplnili brněnskou katedrálu, aby uctili faráře arského (20.09.2014)
Nejlepší vtipy z Kalvárie (26.07.2014)
Kardinál Burke o hodnotě liturgie při formování a záchraně víry (20.05.2014)
Iz 7,10-14 - Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel, to je Bůh s námi.“... (21.12.2013)
Liturgie.cz (14.11.2013)
Kardinál BURKE: Krize v liturgii je spojena s krizí ve společnosti (27.09.2013)
P. Pio o mši svaté (rozhovor) (23.09.2013)
Mše svatá za mír v Sýrii v kostele sv. Petra, Špindlerův mlýn, 7. 9. 2013 (11.09.2013)
Změníme mši, abychom si udrželi mladé katolíky? (21.05.2013)
Liturgie musí být slavena řádně (07.04.2013)
Vatikán vzkazuje kněžím: Nedělejme ze mše sv. show (09.03.2013)
Vánoční výzdoba kostlů FATYMu - poděkování (20.01.2013)
Zábrušany - poutní mše svatá (01.11.2012)
Beatifikace Čtrnácti pražských mučedníků (15.10.2012)
Benedikt XVI.: Uvést sebe do souladu se slovy liturgie, tak se stáváme Božími dětmi (26.09.2012)
Představený FSSPX dostal návrh na vytvoření personální prelatury (15.06.2012)
Být plný... (27.05.2012)
Myšlenky na neděli: 3. neděle postní -(Známky nedostatečné lásky) (10.03.2012)
V neděli začne Rok biřmování (25.11.2011)
Nedělní liturgické zamyšlení (19.11.2011)
Podobenství o deseti pannách - buď připraven (06.11.2011)
Hlaste se k přípravě na biřmování! (03.11.2011)
Pohřbívání zemřelých je poslední službou lásky, kterou prokazujeme těm, kteří nás předešli (29.10.2011)
Liturgie Svatého ohně v Jeruzalémě (23.10.2011)
Nedělní přímluvy (05.10.2011)
Vatikán povolává představeného lefebvristů (08.09.2011)
Účast na liturgii mění život (31.08.2011)
Pozvánka k mezinárodní ekumenickému setkání ve Znojmě - Hradišti na téma pronásledování křesťanů (19.07.2011)
Liturgická hudba před a po II. vatikánském koncilu (07.03.2011)
O situaci varhan v současné Církvi (25.10.2010)
Žehnání školních pomůcek a dopravních prostředků v Moravském Krumlově (13.09.2010)
Obhajoba reálné přítomnosti od sv. Roberta Bellarmina (07.09.2010)
Krása liturgie (11.04.2010)
Víkend gregoriánského chorálu na Velehradě (17.02.2010)
PSVN zazpívá ve vranovské zámecké kapli (02.01.2010)
Svátost smíření (16.12.2009)
Slavnost Ježíše Krista Krále (22.11.2009)
Promluva papeže Benedikta XVI. při modlitbě nešpor s kněžími, řeholníky a řeholnicemi (16.10.2009)
Mše svatá na Šumné za doprovodu pěveckého sboru Santini (07.10.2009)
Homilie při slavení Eucharistie ze slavnosti sv. Václava -Benedikt XVI. (03.10.2009)
Slavnost sv. Jana z Boha (23.02.2009)
| Autor: Dana Tichá | Vydáno dne 04. 06. 2016 | 9045 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 408746
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace