Článek z 9. čísla Světla je o tom, jak se svatý farář arský jednou setkal s bohatým protestantem.
Nevěděl však o jeho víře a rozmlouval s ním o Pánu
a o světcích způsobem, jak to činíval: s největší vroucností
svého srdce. Nakonec mu daroval medailku Panny Marie.
Tu protestant řekl: „Dáváte medailku kacíři. Alespoň podle
vašeho stanoviska jsem kacířem. Já však doufám, že bez
ohledu na rozdílnost víry budeme oba jednou spolu v nebi.“
Dobrý farář ho vzal za ruku a zahleděl se na něho pohledem,
ve kterém se zračila jeho živá víra i vroucí láska, a řekl
mu plný upřímného soucitu:
„Ach milý příteli, tam nahoře budeme spojeni jedině tehdy,
jsme-li spojeni zde na zemi. Smrt na tom pranic nezmění.
Kam strom padne, tam zůstane ležet.“
„Pane faráři, já spoléhám na Krista, který řekl: ‚Kdo
ve mne věří, má život věčný.‘“
„Milý příteli, On ovšem řekl ještě také něco jiného. Řekl,
že ten, kdo nechce slyšet Církev, má být pokládán za pohana.
Řekl také, že má být jen jedno stádo a jeden pastýř,
a hlavou tohoto stáda učinil svatého Petra.“ Pak dodal mírnějším
a dojemnějším tónem: „Příteli, není dvojího způsobu,
jak sloužit našemu Pánu, jen jeden způsob je dobrý. Proto
ať mu každý slouží tak, jak On chce, aby se mu sloužilo.“
Po těch slovech se světec vzdálil a nechal stát onoho člověka
zachváceného spasitelným nepokojem, který je předchůdcem
milosti Boží. Ta později protestanta přivedla k tomu,
aby se stal katolíkem.
Pramen: Naše světla, Frýdek 1947
